Jak má člověk věřit, že něco dosáhne, když jediné, co je kolem něj je bolest, utrpení a smutek?

Jak se má člověk obrnit vůči negativitě lidí kolem něj?

Jak… jak… jak…???

Nikdo není ideální - ošoupaná fráze, která neříká nic a na druhou stranu říká tak strašně moc. Už jste někdy byli zamilovaní? Určitě ano, kdo nebyl? A už jste se někdy cítili jako v pasti?

Život není procházkou růžovou zahradou, to je další fráze, která se mi v životě již tolikrát ukázala být pravdivou. A předsi pořád věřím, snívám, doufám…

Žít ve vztahu, který člověka hubí? To je nám, ženám, asi osudné. Zamilovanost trvá chvilku, po ní se člověk najde ve vězení, ze kterého neví, a možná ani nechce ven. No proč se pořád trápit? Proč si nedopřát kousek štěstí? Možná proto, že strach je přítomný vždy a všude. Možná proto, že víra ve šťastný konec jako v pohádce nás drží nad hladinou. A možná jenom proto, že být tam, kde jsme, být tím, čím jsme, je jednoduše až moc pohodlné.

Jsem žena, utrápená? Možná. A možná hloupá - vždyť změnit to, co nás trápí je tak snadné. Ale říct "sbohem" není.


Všem co si přečetli můj příspěvek se omlouvám, pokud jsem nějak obtěžovala, ale dostat ze sebe to, co člověka trápí není tak snadné a napsat to prostě "někam", je asi ten nejsnadnější... Děkuji.